Příběh semilského skautingu – město

1.    První semilští skauti

U kolébky semilského skautování stál učitel Ladislav Flekna, který od podzimu 1919 začal získávat chlapce ze Semil a blízkého okolí pro život ve volné přírodě, táboření a cvičení. Chtěl je také naučit „svědomitému plnění povinností, úctě ke každé práci a povolání a vychovat vlasti zdravé, šlechetné občany“. Tento krásný cíl také úspěšně naplňoval. Počáteční nedůvěru rodičů se mu brzy podařilo překonat a za dva roky již měl jeho oddíl Psohlavců šedesát členů.

Již 1. června 1920 požádal jako vůdce 1. oddílu lesní odbor městského úřadu, aby mu byl propůjčen les Pansko severně od Semil, kde by mohl s chlapci „volně se probíhat, stavět stany a v nich nocovat, vařit nad ohněm a na potůčku zřídit koupaliště“. Jak to dopadlo, nevíme, ale nejspíš je do lesa tenkrát nepustili. Proto probíhala dvakrát týdně před začátkem vyučování tělocvičná půlhodinka v přírodě a na výletech do okolí stavěli stany, učili se rozdělávat oheň, vařili jednoduchá jídla. Tábořili například pod Kostí, u Hronova, uskutečnili třítýdenní tábor u Železného Brodu, týden strávili také v Praze.

Chyběla jim klubovna, volnou místnost si našli na radnici. Městská rada to ale zamítla a skauti se nejspíš scházeli v chlapecké škole na Komenského náměstí. Město jim přispělo jen na nákup sportovního nářadí. Protože vedoucí Flekna učil také hudební výchovu, sestavil ze svých chlapců úspěšný smyčcový orchestr. O skautkách v době mezi válkami není vůbec slyšet, asi tehdy mohly svým bratrům jen tiše závidět.

Na fotografiích pořízených na Riegrově stezce v září 1921 už vidíme devatenáct skautíků v krojových košilích a se šátkem, v krátkých kalhotách s opaskem, dokonce se skautskými klobouky. Kroje jim zdobila domovenka nad levou kapsou, někteří už mají slibový odznak.

Krojovaní a ukáznění skauti byli často pověřováni pořadatelskou službou na významných akcích, jako byly městské slavnosti nebo návštěva prezidenta T. G. Masaryka v září 1922. Zejména v prvních letech se hodně věnovali dobročinnosti – organizovali sbírku na hladovějící Rusko, na Masarykův fond Svobody pro kulturní a sociální potřeby města, na Masarykovu ligu proti tuberkulóze, sbírali housenky mnišky, která ehdy zachvátila obrovské plochy lesů. Mrzely je pomluvy, šířené některými občany – kde prý asi vybrané peníze skončily?

V roce 1929 byl učitel Flekna přeložen do Hořic, kde dostal místo učitele na obecné smíšené škole. Svůj oddíl však nenechal napospas, ale svěřil ho jednomu ze svých odrostlých skautů, Josefu Hladíkovi. Tomu tehdy bylo 25 let a zřejmě jej vidíme na dochované fotografii tábora s podsadovými stany, postavenými někde v lese, jak bylo tehdy obvyklé, protože louky sloužily k pasení dobytka a žádný hospodář si je nenechal jen tak zdupat.

Také jeho nástupce bratr Hladík byl již v této době ženatý a měl vlastní děti. Po přestěhování do Chuchelny se již oddílu nemohl věnovat jako dříve a činnost tak pomalu ustávala.

2.    Předválečné oživení (1939–1940)

V září 1938 nastoupil na chlapeckou měšťanskou školu v Semilech jako odborný učitel tehdy třicetiletý Karel Čurda – Slavoj. Se skautingem se setkal v Jilemnici na gymnáziu nebo v Jičíně na učitelském ústavu, dva roky již vedl oddíl v Benešově u Semil. Počátkem roku 1939 vytvořil v Semilech chlapecký oddíl, který měl tři družiny: Vlky, Kamzíky a Soby. Klubovnu měli v přízemí rohového domu rodiny Dixových na Komenského náměstí, kde pro děti hráli každou sobotu odpoledne loutkové divadlo a tím si vydělávali na činnost.

Těsně před rozpuštěním Junáka nacisty v roce 1940 se bratru Slavojovi povedlo uspořádat pod hradem Kostí první tábor, kterého se zúčastnilo osmnáct chlapců ze Semil a Benešova. Stany měly plátěné podsady, vybavení bylo skromné, všechno si museli sami vybudovat.

Jako poručík v záloze se Karel Čurda zapojil do odboje Obrany národa. 12. září 1940 si pro něj přímo do školy přijelo gestapo, ale utekl mu a skrýval se pak v lesích kolem Semil, v Jesenném a s docentem Vladimírem Krajinou ve Veselé. Počátkem února 1943 se při vyzrazení parašutistické skupiny Antimony v Rovensku, s níž byl ve spojení, znovu dostal do spárů gestapa a byl vyšetřován a vězněn v Praze a v Terezíně až do května 1945.

3.    Obnova Junáka po osvobození (1945–1950)

Také obnovení činnosti je spojeno se Slavojovým jménem. Hned po návratu z koncentračního tábora, ještě koncem května 1945, pozval zájemce o skauting do kina Jitřenka a přišlo jich na dvě stě. Vytvořil z nich několik družin, které vedli starší chlapci z jeho předválečného oddílu, přidala se tentokrát i děvčata. Ve třech suchozemských chlapeckých oddílech byly družiny Vlků, Lišáků, Jestřábů, Ostřížů, Kamzíků, Netopýrů, Šakalů, Sobů a Bobrů, ve 4. vodním oddíle byli Racci. Skautky měly ve dvou oddílech Lišky, Muchomůrky, Kopretiny a Slunečnice. Každý oddíl si vychovával vlastní vlčata nebo světlušky, aby měl zajištěn dorost.

Protože měl Slavoj spoustu dalších funkcí, předal středisko Zdeňku Jochmanovi – Dlouhému Tomovi, jenž ale dlouho nevydržel a nahradil ho Josef Vyhlídko – Visto, po něm přišli Ivo Goll – Gall a Jiří Boch – Šiva. V této době bylo nejdůležitější, aby si vedoucí udělali činovnické zkoušky a rádci a podrádci absolvovali potřebné kurzy. Vedoucí oddílů se velmi často měnili. Nejdéle vydrželi Jiří Boch – Šiva, Jiří Bém – Dítě, Jožka Hrnčíř nebo Jindra Kaška, skautky dlouho vedla Slavojova manželka Istar.

Neméně důležité bylo zajištění kluboven. Nicméně město i soukromníci vycházeli skautům vstříc a poskytli jim prostory třeba v sokolovně, městské spořitelně, hostinci nebo v zahradním domku u vilky dr. Josefa Vogela na Riegrově náměstí. Touhu semilských skautů po vlastním domově měla splnit veliká klubovna na špičce Ostrova, do jejíž stavby se v roce 1946 pustili. Přes snahu všech dětí šla stavba při tehdejší nouzi o materiál pomalu. Po únoru 1948 se národní výbor dokonce snažil skauty z Ostrova vystrnadit a po likvidaci Junáka klubovnu zboural. Více štěstí měli vodáci, kteří si v Babí svépomocí postavili klubovnu z materiálu z demolovaných baráků firmy Zittwerke. Chata v Jizerní kotlině se šťastně dožila dnešních dnů a naše oddíly ji mohou využívat pro víkendové pobyty.

Protože nebyly žádné dotace ani granty, na kroj, výlety a tábory si jednotlivci, družiny i oddíly vydělávali brigádami, sběrem odpadových surovin, hraním loutkového divadla, pořádáním plesů a akademií. Pomáhali i jiným. V roce 1946 zorganizovali sbírku na pomoc zničenému Slezsku, prodávali odznaky Červeného kříže, přes 8 000 Kč sebrali ve prospěch Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu, vybírali na Španěly a Řeky. Osvědčili se v pořadatelské službě velkých sportovních akcí. Semilští skauti a skautky byli ve městě často vidět. V krojích se zúčastňovali různých slavností a srazů, pracovali na úpravách města a sadů Palackého.

Velkou oblibu si mezi mládeží opět získalo klasické táboření pod celtami, místo spacáků jen deky, často v Prachovských skalách, kam se jezdilo na kolech. Na Ostrově se pořádaly nejen ohně pro veřejnost, ale také skautské sliby.

A jak to bylo s tábory? V létě 1945 se oddíly zapojily do různých zemědělských brigád, ale již v následujícím roce se podařilo postavit krásný střediskový tábor v Bobřím údolí ve Starých Bukách u Trutnova. Vedli jej bratři Slavoj, Zákon, Šiva, León, Dítě a sestra Istar a nebyl nijak velký, jen třicet dětí, na tři týdny.

Roku 1947 se na šedesát chlapců a děvčat vypravilo v nákladním vagónu do Brné pod hradem Střekovem, kde strávilo dva týdny – skauti ve stanech s dřevěnými podsadami, skautky byly ubytovány v chatě. Když se středisku v roce 1948 podařilo získat lesácký domek pod Šeřínem ve Vítkovicích, využily jej pro uspořádání tábora vlčata a světlušky, vystřídané po dvou týdnech skautkami. Skauti klasicky tábořili pod stany na úpatí Žalého.

Legendární byl poslední tábor, který se konal na přehradě na Souši roku 1949, byl však bez skautek, které podnikly jen malý puťák do Jizerských hor. Tábory pak skončily, jelikož jejich program se neslučoval s politickou výchovou v pionýrské organizaci, do níž musely skautské oddíly vstoupit.

Odpor proti nastupující totalitě a touha po svobodě přivedla i některé semilské skauty a skautky do velkých těžkostí, když rodiče pozbyli práci i své domovy a děti nemohly na studia. Někteří členové, jako Hana Krsková, Vladimír Vojtíšek nebo Bohumír Chalabala, se zapojili do protikomunistického odboje nebo se pokusili utéct na Západ a skončili pak ve vězení.

4.    Druhé obnovení – pod dohledem komunistů (1968–1970)

Politické uvolnění na konci 60. let přineslo naději, že by snad obrozená KSČ, jejíž „vedoucí úloha“ byla dokonce zakotvena v ústavě, mohla poskytnout prostor pro rozvoj skautských myšlenek a principů. Již 5. dubna 1968 začali někteří starší členové připravovat obnovu střediska, jehož prvním vedoucím se stal br. Šiva. Brzy je ale předal mladšímu Pavlu Dufkovi – Akélovi, jenž se přistěhoval z Turnova, kde byl po válce u vodních skautů.

Semilské středisko tehdy tvořily dva oddíly chlapecké, které vedli Pavel Dufek – Akéla (vlčata) a Josef Novotný – Hiawatha (skauty), a dva dívčí, vedené Janou Dufkovou (světlušky) a Miladou Vrbatovou (skautky). U Rysů rádcoval Josef Švestka, u Kamzíků Karel Šilhán, Veverky vedla Vlasta Syrovátková, Pampelišky Alena Holatová, Konvalinky Olga Vargová a Vlaštovky Marcela Bažantová.

Pod semilské středisko patřil také chlapecký oddíl v Benešově u Semil a smíšený oddíl v Bozkově, roku 1970 se registroval ještě oddíl junáků z Košťálova.

Schůzky skautek se konaly v hasičské zbrojnici na nábřeží Svatopluka Čecha, zatímco skauti se scházeli ve starém autobusu na nábřeží u odbočky k dnešnímu Penny, později v bývalém Kuršelově hostinci ve Vysocké ulici, kde býval dříve Svazarm. Světlušky a asi i vlčata měly svůj hlavní stan doma u Dufků v Husově ulici. Oddíly podnikaly výpravy do blízkého okolí, i když asi méně než jejich pováleční předchůdci. Svědčí o tom i to, že mnozí členové si ani nepořídili kroj, nosili jen šátky na civilním oblečení.

Výchova k občanství se významně projevila po srpnové okupaci naší země armádami Varšavské smlouvy. Semilské skautky se iniciativně zapojily do roznášení a vylepování letáků v Semilech a okolních obcích. Vlčata držela stráž u pokladničky se sbírkou na vesničku SOS. Také na památku oběti studenta Jana Palacha v lednu 1969 stála u pomníku sv. Václava na dolním náměstí čestná skautská stráž.

V letech 1969 a 1970 absolvovaly mladší děti týdenní tábory v Podháji u Vesce na Turnovsku, které vedl bratr Akéla. Spaly v podsadových stanech na kovové konstrukci, ale zázemí měly ve zděné kuchyni a jídelnou. Nebyl to tedy úplně skautský styl, víc se mu blížil tábor košťálovských skautů u koupaliště, jehož se někteří semilští také zúčastnili.

V polovině roku 1970, když byl Junák znovu rozpuštěn, mělo semilské středisko šedesát dětí a patnáct dospělých členů.

5.    Konečně svobodní (od roku 1990 do současnosti)

Krátce po listopadovém převratu 1989 se naplno rozvinula činnost skautských oddílů v celé republice.

O obnovení činnosti semilského střediska „Varta“ se zasloužili hlavně Josef Novotný – Hiawatha a Marcela Plívová – Marci. Bratr Hiawatha získal do rádcovského kurzu v Lomnici nad Popelkou několik učňů, kteří projevili zájem. Již 23. dubna se v podmoklické  škole odehrálo první setkání s dětmi. Ze zájemců byly vytvořeny oddíly a vybráni k nim vedoucí.

Na jaře 1993 skončil Hiawatha své působení jako vedoucí střediska a vystřídal jej Ivo Navrátil – Bobr se zástupkyní Alenou Hovorkovou – Ajkou. Od roku 2001 byl zástupcem vedoucího střediska Jan Farský – Baghíra. Na léta 1998 až 2001 převzal vedení střediska Zdeněk Kašpárek – Žabák, pak je zase dvanáct let vedl Bobr. Od roku 2013 vede středisko Baghíra s Tomášem Jechem – Balůem.

Marci byla první hospodářkou střediska. V roce 1998 byla vystřídána Líbou Hlůžovou – Libou, která se o naše finanční záležitosti svědomitě starala dlouhých dvacet let, než ji v roce 2019 vystřídala Eva Štrauchová – Effa. Zdravotníkem byl většinu let MUDr. Vít Šlechta – Šaman.

Díky pochopení nového vedení města jsme mohli již od počátku května 1990 používat střediskovou klubovnu ve Vysocké ulici a skautská činnost se rozjela na plné obrátky. Začaly pravidelné družinovky, oddílovky, víkendové výpravy. Na klubovnu – náš skautský domov – jsme náležitě hrdí, také její každoroční údržba nás stojí hodně úsilí i financí. Kotel na uhlí byl časem nahrazen kamny a ty později plynovým topením, vyměňovala se střešní krytina, okna, opravily komíny, rekonstruovala se WC a elektrika, vyměňovala linolea, pořizoval nábytek, krbová kamna. V roce 2016 byla vybudována a vybavena dílna. V rámci participativního rozpočtu města se v roce 2019 podařilo získat finanční podporu pro rekonstrukci klubovny a vysušení sklepa.

V jubilejním roce 2020 měla Varta celkem 221 členů, z toho 17 benjamínků, 18 světlušek, 30 vlčat, 27 skautek, 41 skautů, 44 roverů a rangers, 38 dospělých a 6 ostatních.

Představme si jednotlivé oddíly. Do střediska od samého počátku v roce 1990 patří 1. smečka vlčat, jejímž vedoucím byl dvacet let Pavel Bureš – Fler. Po něm ji převzal Balů s Adélou Coufalovou – Želvou, za nichž dosáhla čtyřiceti členů, takže původní šestky Ledňáčků, Jezevců a Lišáky doplnili ještě Medvědi a Mravenci. Vlčata se úspěšně zúčastnila několika závodů o totem náčelníka – v roce 2008 vyhrála krajské kolo a v celostátním byla pátá. V roce 2014 opět vyhrála krajské kolo a probojovala se na celostátní závod v Kutné Hoře. Specialitou Balůa a Želvy bylo pořádání některých výletů smečky s rodiči. Roku 2016 převzal smečku Kousy a v roce 2018 se k ní vrátila Želva.

2. roj světlušek jedenáct let starostlivě střežila Ajka, pak ji vystřídala Effa s Olčou a Zelím. V letech 2006–2011 se o roj staralo Očko, pak Červík s Kleris, v roce 2016 jej převzala Petrolejka a od roku 2019 za něj zodpovídá Tuči.

Až do tábora v roce 1999 vedl 3. oddíl junáků Bobr s Royem, pak jej převzal Toom. Po roce 2000 se o skauty staral Algy s Křémou a Baghíra s Pitím. Od roku 2003 opět Křéma, v roce 2005 nastoupil Baghíra, 2008 Algy s Pitím a od roku 2010 vedl oddíl Pití. V roce 2013 oddíl převzali na pět let Ježek s Gami z Železného Brodu, přechodně pak Prófa a Takin a od roku 2019 uchopil otěže vedení Balů. Chlapecké družiny se odedávna nazývají Jeleni, Kamzíci a Jestřábi, někdy nastupovali i Panteři nebo Rejnoci.

4. oddíl skautek vedla krátce Jarka Votočková a po ní Martina Jonášová. Když odešla jako lékařka do Kuvajtu, musely být skautky spojeny na šest let se světluškami. Na přelomu století měl oddíl jen družinu Kopretin. Naštěstí přišla zkušená Žirafa, kterou po dvou letech vystřídala Vienna z Lomnice nad Popelkou, od roku 2005 na tři léta Elvína a po ní Semi, než se skautek v roce 2009 na dlouhých pět let ujala Tina z Lomnice. Následovala ji Kukačka, Šťopka, znovu Kukačka a od roku 2018 Hedvika.

Podchytit zájem nejmladších, ještě předškolních dětí, se od roku 2015 snaží oddíl benjamínků, vedený Kleris, a daří se mu dokonce i malé letní tábory.

Stále více na významu nabývá kmen roverů a rangers, starších chlapců a děvčat od patnácti let, kteří své dětství prožili v oddílech a ani poté se nechtějí s Vartou rozloučit. Pomáhají středisku, i když se připravují pro život a někteří již založili své rodiny, mají ale také vlastní program a vlastní výzvy, putují po vlastech českých, slovenských i zahraničních. Jejich vedoucími byli často nejzkušenější rádcové družin, jako Roy, Baghíra, Formik, Pití, Kukačka, Želva nebo od roku 2018 Prófa. Když v srpnu 2002 postihly naši republiku povodně, neváhalo devět roverů a rangers nabídnout pomoc a týden pracovalo na likvidaci následků v pražských Holešovicích. Velmi ceněna byla také velká pomoc semilských a lomnických roverů a rangers v době koronavirové epidemie v letech 2020 až 2021 v nemocnicích, sociálních službách, s nákupy seniorům nebo s roznáškou Semilských novin.

Na několik let zakotvil v semilském středisku oddíl z Košťálova se sestrou Milenou Koudelkovou a oddíl Lípa z Libštátu s bratrem Jiřím Beldou – Panem, protože by jinak nemohly existovat. Zanikly, když dosavadní vedoucí nenašli nástupce. Zato lomnickému oddílu, vedeném Pavlem Vagenknechtem – Frankem a Janem Pekárkem – Pegim a obnoveném v roce 2016, se zatím skutečně daří získávat mládež a připravovat si i své nástupce.

Středisko Varta se od počátku zúčastňovalo různých skautských závodů. V Závodu vlčat a světlušek o totem náčelníka a stužku náčelní se vlčata v roce 1996 probojovala do krajského kola, o deset let později byla na kraji druhá a roku 2008 v krajském kole zvítězila a v celostátním byla pátá. Také roku 2014 vyhrála krajské kolo a postoupila do celostátního.

V náročném Svojsíkově závodu se semilští skauti umístili v roce 1995 v krajském kole jako pátí, 2003 druzí. Skautky byly v roce 2007 i 2009 na kraji druhé a roku 2019 čtvrté.

Každoročně koncem ledna probíhá také zimní závod hlídek Chilkoot. I v něm získávají naše chlapecké i dívčí hlídky cenná umístění. Poslední léta se jim začíná dařit i na Memoriálu Tomáše Hübnera v Železném Brodě, kde byly skautky v letech 2015 a 2018 druhé a v roce 2020 semilští skauti vyhráli.

Ryze střediskovou záležitostí je každoroční zimní soutěž výtvarných a literárních talentů, zvaná „Vartalent“. Její výsledky jsou vyhlašovány na setkání u Ohně svatého Jiří, patrona všech skautů.

Vyvrcholením celoroční činnosti jsou třítýdenní stanové tábory, které od roku 1991 pořádáme u rybníka Popluž v Železných horách, poblíž městyse Žumberka. Světlušky a vlčata se v polovině střídají, skautky a skauti se mohou těšit z celého pobytu. Od roku 2013 přibyly ještě příměstské tábory, připravované hlavně pro neorganizované semilské děti.

Na podzim se zúčastňujeme městských dožínkových slavností s názvem „Semilský pecen“. Pro děti tam připravujeme různé atrakce a soutěže, smažíme legendární bramboráky, které přinášejí finance pro skautské charitativní projekty. Rok uzavírá vánoční besídka a na Štědrý den roznášení Betlémského světla.

V 90. letech se středisko zúčastnilo sbírky dětských plenek pro těžce zkoušené Chorvatsko, do zapečetěných pokladniček získávalo příspěvky pro nadaci Pomozte dětem, pro postižené povodní v Terezíně, pro neziskové organizace Člověk v tísni a Lékaři bez hranic.

Deset let jsme se zapojovali do sbírky Postavme školu v Africe, v jejímž rámci se v našem městě podařilo vybrat téměř 177 tisíc korun a pomohli jsme tak vybudovat šestnáct škol v nesmírně chudé Etiopii. Čas od času provádíme sběr vyřazených jízdních kol, jež umožní malým Afričánkům dostat se do vzdálených škol a zlepšit tak jejich šanci na získání vzdělání a životního uplatnění ve své zemi.

Skauti jsou podle svého 6. zákona ochránci přírody. Na schůzkách bratři zhotovují ptačí budky, sestry několikrát sázely stromky v Jizerských horách a Krkonoších, každoročně uklízíme v rámci Dne Země Palackého sady.  V roce 2019 byla uzavřena s městem a odborem Klubu českých turistů dohoda o skautském patronátu nad Riegrovou stezkou. Velký zájem veřejnosti vzbudilo vysazení Skautské aleje u obnovené cesty mezi Semilami a Benešovem na podzim 2020.   

Český skauting v poslední době mění svou podobu, programy, kroje, stupně, zkoušky. Hledá nové směřování, aby odpovídal tužbám mládeže a pomáhal ji připravovat na výzvy, které ji v jejím dalším životě čekají. Dnešní kvalitní vedení střediska i všech oddílů je dobrou zárukou, že se to bude dařit stejně dobře jako v minulosti.

Bobr

Příběh semilského skautingu – venkov

K tomu, aby vzniklo nové skautské středisko (před rokem 1938 se říkalo „sbor“), bylo nutné splnit určité podmínky. To zvláště na venkově nebylo vždy možné, a tak se oddíly musely registrovat v blízkých větších městech. K Semilům tak byly připojeny například oddíly v Lomnici nad Popelkou, Benešově u Semil, Košťálově, Libštátu, Bítouchově a Bozkově.

1.    Lomnice nad Popelkou

S vytvořením prvního lomnického oddílu pomohl teprve čtrnáctiletý rádce Jaroslav Tomsa – Tom z Liberce, který se studentem jičínského gymnázia Karlem Hlaváčkem pomohl zorganizovat nábor prvních skautů a na 2. srpna 1920 svolat první oddílovou schůzku. Vůdcem oddílu byl zvolen Karel Hlaváček, za rádce Psů, Srnců a Vlků byli ustanoveni bratři Novotný, Zelenka a Rubeš. Oddíl se rychle rozrůstal, už v březnu 1921 čítal sedmdesát chlapců a musel se rozdělit, vznikl také první dívčí oddíl.

Z Jičína si skauti půjčili síť, míč na volejbal a stany. Od počátku pořádali putovní tábory, jako po Slovensku nebo na Krkonoše. Často jim byla svěřována pořadatelská služba, a to i v Praze.

Nejdřív se scházeli ve školní třídě, později na zámku – v Živnodomě. Respekt ve veřejnosti si skauti získali, když v březnu 1922 při rozvodnění říčky Popelky úspěšně zachraňovali životy a majetek. Zdařilá byla také sbírka pro Masarykovu ligu proti tuberkulóze, na chudé města Lomnice nebo pro hladovějící v Rusku.

Pozoruhodná byla neobyčejná podnikavost lomnických skautů. Než si mohli koupit vlastní loutky, půjčili si loutkové divadlo od Sokola a hráli pro děti ve škole, pak i v širokém okolí, každou neděli i ve svátek. Jiný oddíl zase každý měsíc promítal v místním Biu invalidů atraktivní filmy. Pro dospělé pořádali převážně cestopisné přednášky doprovázené diapozitivy, nejvíce jich přednesl Karel Hlaváček. Věnovali se i propagaci skautingu – do Lomnice přijel náčelník A. B. Svojsík, místonáčelník Bohuslav Řehák nebo vůdce lesních škol Frank A. Elstner. Na promítání si pořídili skioptikon na elektrické i acetylenové světlo, protože ve vesnicích dosud nebyl zaveden proud. Vytvořili dokonce třicetičlennou tamburašskou kapelu a skautský pěvecký kroužek. Další finance získali prodejem vlastních akcií, které si kupovali hlavně vedoucí oddílů a příznivci Junáka. Třetina výtěžku z představení, koncertů a přednášek byla určena na stavbu klubovny. Pozemek pořídili z povinné půjčky výdělečně činných členů a již v roce 1926 mohla být otevřena dokončená klubovna, jakou neměl žádný oddíl v širokém okolí.

V roce 1924 byl v Lomnici vytvořen samostatný skautský okres, a tím se Lomnice odtrhla od Semil. Karel Hlaváček byl zvolen sborovým vůdcem a v roce 1925 poctěn stříbrnou svastikou náčelnictva, které tak ocenilo jeho mimořádné zásluhy o skauting.

2.    Benešov u Semil

V Benešově u vedl už před rokem 1924 oddíl blíže neznámý Josef Čech. Následovala dvanáctiletá pauza, než byl na tamní měšťanskou školu přidělen odborný učitel Karel Čurda. V květnu 1936 pozval asi dvacet chlapců a vysvětlil jim smysl a význam skautingu zvláště v době, kdy ve světě sílí fašismus. Poté byly založeny dvě družiny. Je pozoruhodné, že se oddíl mohl už v polovině května 1937 zúčastnit v krojích branného srazu a závodů Riegrovy skautské župy. V červenci se uskutečnil v Podolí první tábor, na kterém prožilo dvanáct skautů osm dnů a na táborák byla pozvána i veřejnost.

V listopadu 1937 už mohla být založena třetí družina. Ostříže, Lišky a Kamzíky vedli bratři Bažant, Nečásek a Pilař. Schůzky se zpravidla konaly ve školní dílně, protože klubovnu nesehnali. Vítaným zdrojem potřebných financí bylo promítání vypůjčených úzkých filmů ve škole. Tábor se v roce 1938 asi nekonal, neboť bratr Čurda – Slavoj nastoupil na měšťanskou školu do Semil. Oddíl se snažil vést br. Vlastimil Budínský, ale nebyl v tom moc úspěšný. Snad se mnozí skauti nechtěli smířit se změnou oblíbeného vedoucího.

Po osvobození se zájemci o skauting poprvé sešli 30. června 1945 na vrchu Strážník. Prvním vedoucím oddílu se stal Jarka Pilař a zastupoval jej František Matura. Vznikly opět tři družiny a bylo rozhodnuto, že Kamzíkům bude rádcovat Franta Matura, Ostříži budou mít Jarku Pilaře a Lišky povede Zbyněk Matěcha.

Družinové schůzky se většinou konaly v přírodě, za špatného počasí ve školní třídě. Teprve v říjnu 1945 oddíl získal zvláštní klubovnu – byl to vyřazený železniční vagón u hřiště. Již počátkem září se podařilo lacině opatřit junácké kroje, a tak se v nich mohli ukázat například na akademii SČM v Loukově, na Husových oslavách a na manifestaci za osvobození Lužice, vyrazili v nich i na táborový oheň do Semil. Vycházel ručně psaný časopis „Bouřlivák“ a později „My sobě“, informující o dění v oddíle. Vedoucím zůstal Jarka Pilař, ale zastupoval jej Zbyněk Matěcha. Ostříže zpočátku vedl Mirek Mucha, Lišky Jiří Kobr a Kamzíky Jarda Menšík. V listopadu byl proveden úspěšný nábor vlčat, kterých přišlo deset. Vznikl konečně i dívčí oddíl Veverek.

Na přelomu července a srpna 1946 postavili benešovští skauti u Svobody nad Úpou první stanový tábor, jehož vedoucími byli Miroslav Mucha a František Matura. Další zprávy bohužel chybějí.

Druhá obnova benešovského skautského oddílu byla zásluha vzpomenutého Zbyňka Matěchy. Již 26. dubna 1968 uspořádal noční hru, které se zúčastnilo na čtyřicet dětí. O něco později se u vyřazeného železničního vagónu Pod Mošnou, který si upravili na klubovnu, sešlo 14 kluků, kteří vytvořili dvě družiny. Jednu vedl Pepa Hádek – Magistr a druhou Vláďa Novotný. Zbyněk dokázal připravit zajímavý program. Zpočátku to byly náročné výlety do Českého ráje, na Návarov, do Bozkovských jeskyní nebo Teplicko-Adršpašských skal, plnily se skautské zkoušky, plnil Modrý život, hrálo hodně her, poznával Benešov a jeho okolí.

Pro samostatné táboření nebylo dost inventáře ani zkušeností (stejný problém měly i Semily), proto se využívalo stálé tábořiště TJ Jiskra Kolora Benešov v Krčkovicích, poblíž rybníka Věžáku. Čtrnáctidenní tábory byly vedeny Zbyňkem Matěchou a Vláďou Novotným víceméně ve skautském duchu, protože na nich nebyli jenom členové Junáka, ale i sokolové. V říjnu 1968 složilo prvních devět skautů svůj slib, a to za přítomnosti br. Slavoje. Skautské kroje si oddíl pořídil v květnu 1969. Starší členové oddílu vydávali měsíčník „Hlas sviště“, psaný na stroji.

První a zároveň poslední opravdu skautský tábor prožili benešovští junáci během dvou prázdninových týdnů roku 1970 u Bílého Potoka v Jizerských horách, společně se skauty z Jesenného, který vedl Slavoj se Zbyňkem. Po prázdninách se již skautovat nesmělo, všechen pracně získaný majetek byl předán pionýrům.

3.    Košťálov

S ročním zpožděním, až v roce 1969 byla v Košťálově založena družina Kamzíků, která se od Nového roku rozdělila na Ostříže a Kamzíky. Vedoucím oddílu byl Jarka Špicar, s dívčí družinou Vlaštovek mu pomáhala jeho žena Jiřina. Klubovnu měli ve zděném domku na místní pile. Oddíl pořádal společné výlety v plných krojích, zúčastnil se také závodu vlčat a světlušek v Semilech. V červnu 1970 tři skauti a pět skautek složili do rukou vedoucího střediska br. Akely ze Semil slib. V létě se u koupaliště ještě konal tábor, jehož dominantou byl třímetrový vyřezávaný totem se symboly zmíněných tří družin. Ještě celý další rok se Ostříži scházeli ilegálně jako tajní skauti.

Po sametové revoluci se s velkým nadšením ujal založení Junáka v Košťálově Pavel Chymek – Orko, který zajistil nábor dětí a vydal dvě čísla Junáckých ozvěn. V březnu 1990 bylo v Košťálově již 64 členů v pěti oddílech, což umožnilo založení samostatného střediska. Vedoucími oddílů byli Pavel Chymek, Milena Koudelková, Dagmar Zoššáková, Jirka Macoun a Jarka Špicar. Navazovali na činnost tamního Svazu ochránců přírody, ale počáteční energie se brzy vyčerpala. Orko předal středisko Miroslavu Šádkovi a v únoru 1992 už zůstal jen jeden smíšený oddíl s třinácti dětmi, vedený Milenou Koudelkovou, který tak musel být připojen k semilskému středisku. Klubovnu měl v pronajatém drážním domku, jenž se pomalu rozpadal. Přesto se děvčata stále scházela a ve dvou družinách, Veverek a Berušek, vyvíjela pestrou činnost, schůzky i výlety, a jezdila na střediskové tábory. Po prázdninách 1997 se oddíl definitivně rozešel.

4.    Libštát

Oddíl v Libštátě vznikl již v roce 1922 a zatím o něm nemáme více zpráv. Po prvním zákazu v době nacistické okupace byl v roce 1945 opět obnoven a podle vzpomínky bratra Pana (tehdy mu říkali Panenka) se konaly i tábory.

Smíšený oddíl vytvořil v roce 1992 bratr Jiří Belda – Pan z dětí různého věku. Scházel se pravidelně o sobotách, co nejvíce v přírodě. Přesto měl i krásnou klubovnu, v přízemí mateřské školy, která oplývala sbírkami přírodnin a skvělými nástěnkami. Pravidelně se konaly schůzky, vycházky a celodenní výpravy. Důraz byl kladen na znalost přírody, ale našel se i čas na hry a skautskou praxi. Obdiv budila obrovská výkladní skříň v místním nákupním středisku, kterou bratr Pan dokázal zaplňovat aktuálním obsahem, přírodninami, fotografiemi i texty, zajímavě propagujícími skauting. Jak přecházeli skauti a skautky na gymnázium, začali chodit do semilských družin a často se tam z nich stávali podrádci a rádci. Na tábory s námi jezdili od roku 1994. V roce 2003 oddíl od Pana převzala Majka Novotná a starala se o něj ještě dalších sedm let.

5.    Bítouchov

26. května 1945 byl v Bítouchově založen chlapecký oddíl, který vedli bratři Soukup a Sláva Brigadoi, zatímco oddíl skautek převzala sestra Stehlíková. Klubovnu měli v domku paní Mejvaldové u potoka. Byla chudičká, ale dalo se v ní topit. Slib skládali v Přepeřích na špici ostrova za klubovnou. V roce 1946 koupil národní výbor část dřevěného baráku od Čtrnácti pomocníků, postaven byl na hřišti před Riegrovou stezkou a jednu místnost v něm dostali také skauti.

6.    Bozkov

Zachovala se jen zpráva o prvním dívčím oddílu z roku 1946. Vedla jej tehdy Olga Kosová a zastupovala ji Marta Rozsypalová. V oddíle bylo 20 skautek. Počátkem února sestry připravily pohádkové divadelní představení pro děti a pozvaly na ně i okolní skautské oddíly.

Bobr